BABIČKOVSTVÍ

 Vím, že tady mám dost žen ve věku babiček. A tak jsem si řekla, že by bylo fajn se nad tímto "babičkovstvím" zamyslet. 

Každá to máme jinak, tohle je můj pohled na toto krásné období v životě ženy.

Jsou role, které člověk v životě očekává. Dcera. Partnerka. Máma. Zaměstnanec.

A pak přijde něco, co vás překvapí úplně jinak. 

Babičkovství.

Nikdy jsem úplně nechápala ženy, které o vnoučatech mluvily s rozzářenýma očima. Říkala jsem si: „Dobře, děti už vychovaly, tak si prostě užívají další generaci.“

Jenže ono je to mnohem hlubší.

Být babičkou totiž není „druhé mateřství“.

A díky bohu za to.

Už nemusím řešit, jestli dítě snědlo dost zeleniny, jestli má správně rozvinutou jemnou motoriku nebo jestli jsem právě pokazila výchovu jedním lentilkovým úplatkem v obchodě. Tohle všechno patří rodičům. Babička má jinou roli. Má být bezpečný přístav.

Člověk, u kterého se může trochu víc smát, trochu víc umazat, trochu víc zlobit. Člověk, který má čas poslouchat nekonečné historky o traktoru, princezně nebo o tom, proč je šnek vlastně nejlepší zvíře na světě. Tam kde voní buchty a k obědu je omáčka s knedlíky :-)

A možná právě proto je to tak krásné. Nejde o dokonalou výchovu.

Jde o obyčejné chvíle, které se ve skutečnosti stávají těmi největšími vzpomínkami.

Palačinky v deset dopoledne. Tajně přidaná šlehačka navíc. Pohádka puštěná už potřetí.

Ruka, která hladí po vlasech, když dítě usne na gauči. Vnoučata vás nebudou jednou hodnotit podle uklizeného bytu, značkového oblečení ani podle toho, kolik jste toho stihli. Budou si pamatovat pocit. Jestli u vás byl klid. Bezpečí. Smích. 

Myslím, že právě to je opravdové babičkovství.

V dnešním uspěchaném světě je možná právě tohle jedna z nejdůležitějších rolí vůbec.

Tento článek věnuji své babičce. Svému klidnému přístavu. Mé obyčejné babičce Kristínce.

Už roky tady není, ale já na ni s láskou vzpomínám často.