Tohle téma mě zaujalo v Klubu blogerů.
Parta je důležitá a klidně se může skládat jen ze dvou osob.... Vzala jsem tohle téma všeobecně.
Už od dětství hledáme místo, kde patříme. První opravdové přátelství, první parta, vzniká často ve školce nebo na hřišti – ti, se kterými sdílíme hračky, tajemství nebo prostě jen smích. V tomto věku parta učí děti spolupráci, empatii a schopnost řešit konflikty. Ukazuje, že život není jen o vás samotných, ale o tom, jak se dokážete spojit s ostatními.
V dospívání parta získává ještě větší význam. Teenageři hledají svou identitu a často se právě podle přátel definují – jejich názory, chování a zájmy se prolínají s partou. Tady se učíme loajalitě, sdílení radostí i starostí, ale i tomu, jak zvládat tlak a odmítnutí. Parta může být místem, kde se cítíte opravdu přijati, ať už jste jakkoli odlišní.
S přechodem do dospělosti ale často přichází změna. Studium, práce, rodina a povinnosti rozptylují životy a parta, která byla kdysi centrem světa, se rozpadá nebo se mění. Někteří lidé si uchovají úzký kruh přátel, jiní poznají, že ti, s nimiž vyrůstali, už nejsou součástí jejich cesty. I tak je ale zkušenost „mít partu“ nezastupitelná – ukázala, jak vnímat ostatní, jak sdílet a jak se opírat o druhé.
A jak to máte vy?
Míšo, moc hezky si to shrnula. Moudrá slova. Nepatřím do žádné velké party, ale mám pár přátel na které je prostě spoleh. V okamžicích, kdy se chci smát, ale i v těch, kdy pláču...
OdpovědětVymazatMěj příjemný den. Helena
Taky mám jen pár kamarádek. Tu nejbližší jednu :-)
VymazatDíky tobě jsem se ponořila do vzpomínek. Od mala jsem byla introvert, do žádné party jsem nepatřila, měla jsem dvě kamarádky, s kterými jsem si hrála a navštěvovaly jsme se. V dospívání to bylo to samé. V dospělosti jsem mívala okruh přátel, s kterými jsme chodili na zábavy, plesy. V dalších dobách to byla třeba parta cyklistů, s kterou jsme jezdívali na víkendy, ale víc jsme se nenavštěvovali. Avšak přes čtyřicet let máme přátele nejvěrnější, s těmi jsme si oporou ve všech možných životních situacích. To mi naprosto stačí. A dodnes se stýkám s kamarádkou také přes čtyřicet let z bývalého bydliště 😊.
OdpovědětVymazatHezké téma Míšo.
Alčo, právě tak byl článek zamýšlen, k zamyšlení.
VymazatTy největší a nejtrvanlivější přátelství vznikají v dětství. Je štěstí, když přetrvají do dospělosti. I já mám kamarádku 40 let, se kterou jsme pořád mladé :-)
Krásný článek, Míšo. Mám to dost podobné. Ne, že bych měla vyloženě partu. Mám několik velmi blízkých přátel, někteří se ani vzájemně neznaji. Ale když chciit pohodovou práci, myslím, že mít tam fajn partu je základ úspěchu. Sabina
OdpovědětVymazatSabi, mít dobrou partu na pracovišti je nejvíc. Pořád tvrdím, že půl života trávíme s kolegy, proč si ho kazit nesváry atd. Já se stýkám i s bývalými kolegyněmi, což je důkaz, že jsem patřila do ranku - oblíbená :-)
VymazatTeď jsem v nadřízené pozici, ale doufám, že vytvářím mým holkám dobrou atmosféru. Nechápu vedoucí, které dělají dusno jen proto, že můžou....Podle mě platí, že: spokojený podřízený = spokojený pacient, klient, zákazník.
To je moc krásné zamyšlení.Vnímám to stejně,je dobře,když někam patříme.Mám štěstí,že kamarádky se kterými jsem vyrůstala mě provází celý život.Taková přátelství jsou nejpevnější.Mám,ale i fajn partu z práce se kterou se pravidelně scházíme.V důchodě vůbec potřebujeme přátelé.Hezký večer
OdpovědětVymazatPřesně jak píšeš, Jitko, člověk musí někam patřit. Mám velký vzor v rodině. Moje maminka je z velmi početné rodiny, mám spoustu tet a strýců. Oni jsou tak semknutí, jezdí spolu na dovolenou, každý víkend u některé jsou...jednou tety Marty, podruhé u tety Liby, pak u mé mamky......Je to moc krásné vidět jak jsou spolu celý život a jak jim je spolu hezky.
VymazatMíšo, moc hezký článek. Nemusím mít spoustu kamarádek, ale za těch několik blízkých, slovy tři, jsem moc ráda. A jak píše Sabca i ty, strašně důležitá je fajn parta v práci.
OdpovědětVymazatProstě mít někoho s kým si popovídáš, komu se můžeš svěřit je důležité. Měk hezký víkend, Šárko.
VymazatJá už mám jen uzký kruh přátel, které znám od svého dětství a začali jsme se opět spolu scházet a kamarádku, kterou jsem poznala před osmi lety v první práci a stále se navštěvujeme a jsme spolu denně v kontaktu
OdpovědětVymazatZrovna nedávno jsem nad tím přemýšlela. V dětství to byly spolužáci, ale žádný hlubší vztah. Střední škola na tom byla podobně. Potom jsem se vdala a můj muž mi byl největším kamarádem, parťákem a manželem. A já neměla potřebu někoho hledat. Po mateřské jsem nastoupila do zaměstnání a tam jsme měli dobrý kolektiv. Scházeli jsme si i o víkendech a podnikali společná dobrodružství. Jenže ouha, jsem nejmladší a hodně kolegů již zemřelo včetně mého muže.
OdpovědětVymazatDnes ale se zbytkem kolektivu máme oběd, ale to se scházíme už jenom jednou za rok.
Tak se osm let hledám, kam nyní patřím, asi do starého železa. Mám kamarádku, se kterou si každou neděli volám, ale to je přehlídka nemocí, doktorů a pesimizmu a udržuju to jenom z dlouhodobé tradice. Takže si jedu po své samotářské notě a už jsem si na to zvykla, ale někdy to je hodně smutné.
Nyní nás čeká jaro, sluníčko, ptáci už štěbetají a bude líp. Zdraví Večernice.