Pokud hledáte román, který vás přenese do krajiny vonící po moři, kde se střetává krása tradic s neúprosnými změnami moderní doby, pak byste rozhodně neměli minout román Scarlett Wilkové – Říkali jí Kri-kri. Autorka, která si získala obrovskou čtenářskou základnu svou emotivní a poutavou tvorbou, tentokrát přináší příběh, jenž je nejen krásně napsaný, ale také hluboce lidský a nezapomenutelný.
Hodně lidí nemá únor rádo. Já jo, vždyť jsem se v něm narodila :-)
1. KNIHA
ŘÍKALI JI KRI - KRI
Příběh o ženě, která nedokázala přijmout změny, které se děly. Řecko...ostrov....změny...životní tragédie...všechno se jednou vrátí jako bumerang.
Kristin Hannah nepíše jen tak nějaké romány. V jejich knihách jsou příběhy, které zasadila do těžkých let.
Druhá světová válka, velká hospodářská krize, Aljaška….a tato kniha je o Vietnamu. Nevím jak vy, ale já o tom skoro nic nevěděla. Jen díky seriálu M. A. S. H. jsem o ni měla trochu povědomí .
Hlavní hrdinkou je zdravotní sestra, která odjíždí do vietnamské války. Ne proto, že by chtěla být hrdinkou, ale proto, že chce pomáhat. A protože věří, že když děláš správnou věc, svět to jednou pochopí.
Jenže svět to často nechápe.
Vietnamská válka v téhle knize není o politice. Je o chaosu, strachu, krvi a vyčerpání. O práci, kterou musíš udělat, i když nevíš jak. O rozhodnutích, na která nemáš čas se psychicky připravit.
Jako čtenář sleduješ sestru, která:
zachraňuje životy v podmínkách, které si doma neumíme představit,
učí se fungovat pod tlakem, který nemá vypínač,
postupně ztrácí naivní představu, že „když se vrátím, všechno bude jako dřív“.
Kristin Hannah to nepíše dramaticky na efekt. O to víc to bolí.
To nejsilnější na knize nepřijde ve válce, ale po návratu domů.
Místo vděku přichází mlčení.
Místo uznání zlehčování.
Místo otázky „co jsi zažila?“ spíš: „Tak už je to za tebou, ne?“
Hrdinka se vrací jako někdo jiný, ale okolí chce tu starou verzi. A když ji nedostane, neví, co si s ní počít.
Tohle je část knihy, která zůstává pod kůží dlouho po dočtení. Protože nejde jen o válku. Jde o to, jak společnost zachází s lidmi, kteří něco unesli – a pak už se nehodí do klidného obrazu reality. Nehodí se, nejsou vítáni, společnost je vidí jako vrahy!
Kristin Hannah umí psát o ženách tak, že z nich nedělá ani oběti, ani hrdinky na piedestalu. Jsou silné, ale taky unavené. Dělají správné věci, ale platí za ně cenu.
Ženy nejsou lehké čtení. Ale jsou potřebné. Připomínají, že:
péče není slabost,
trauma nemá vypínač,
a ticho po návratu může bolet víc než samotná zkušenost.
pro čtenáře, kteří mají rádi silné ženské příběhy
pro ty, kdo chtějí víc než „hezký román“
pro každého, kdo někdy zjistil, že návrat do normálu je těžší než odchod.
A možná obzvlášť pro ty, kdo pracují v pomáhajících profesích. Protože některé pocity se nečtou – ty se poznávají.
Ženy nejsou kniha, kterou bych doporučila se slovy „je krásná“.
Spíš: „je pravdivá“.
A to někdy stačí úplně nejvíc.
HODNOCENÍ
ANOTACE
Frances McGrathová je mladinká Američanka z vyšší třídy. Když její bratr v roce 1965 padne ve Vietnamu, Frances se rozhodne také narukovat jako zdravotní sestra, i když její rozhodnutí rodiče zdaleka nepodporují. Po příletu do Vietnamu nezkušenou dívku ohromí realita války, každodenní boj mezi životem a smrtí, nadějí a zradou. Potkává však přátelství a lásku. Válkou však pro Frances a další veterány boj nekončí. Další bitva začíná po návratu do změněné a rozdělené Ameriky, k rozzlobeným demonstrantům, do země, která chce na Vietnam zapomenout.
Příběhem Frances McGrathové vzdává Kristin Hannahová hold všem dívkám a ženám ze zdravotnického personálu, které ve Vietnamu sloužily a o nichž se dlouho mlčelo. Autorka přináší román o bolesti, sebeobětování i hrdinství, o síle přátelství, nepochopení a pohrdání, ale také o tom, jak dlouho a těžce se
léčí zlomené srdce i duše...
Tohle téma mě zaujalo v Klubu blogerů.
Parta je důležitá a klidně se může skládat jen ze dvou osob.... Vzala jsem tohle téma všeobecně.
Viróza je lidový název pro onemocnění způsobené viry. Nejčastěji jde o nachlazení, chřipku nebo střevní potíže. Není to nic výjimečného – většina lidí ji chytne několikrát do roka, hlavně na podzim a v zimě.
Vyškvařila jsem sádlo, udělala škvarky. Nejlepší jsou ještě teplé....taková dobrota.
Bylo jich hodně, tak přišlo na škvarkové pagáčky. Mám je moc ráda a kdysi je zkoušela vytvořit, ale moc se nepovedly.
Tyto už ano :-)
