OKÉNKO ZDRAVOTNÍ SESTRY: MŮJ VELMI OSOBNÍ PŘÍBĚH

 Ležím v nemocniční posteli, čtu knihu a nemůžu se na ni soustředit. Za chvilku mě čeká operace. Nic obrovsky závažného. Vcelku banální laparoskopické odstranění vaječníku…..teda vlastně vaječníků jak jsem se dnes dověděla. 

A já si říkám, jestli o tom nemám napsat. Ne o operaci, ale o pocitech a prožívaní toho před ní. Já se totiž nebojím a nebála jsem se ani ten měsíc kdy jsem na operaci čekala.

Jak to začalo?

Banální gynekologická kontrola. Nález polypu na čípku. Nemá  tam co dělat, půjde ven.

Naplánováno -  termín, jednodenní hospitalizace.

V den nástupu kontrolní ultrazvuk. A tady to začíná být zajímavé.

Doktor mi rejdí v pochvě sondou, já ležím s nohami do praku na gynekologickém křesle, před sebou obrazovku kde vidím to co doktor na své. Změť četných a bílých fleků. Kdo by se v tom vyznal? Doufám, že on ano :-)

Na jednom místě rejdí delší dobu….a já začínám tušit, že se mu něco nezdá. 

“Sestři, podejte mi její zprávu od gynekoložky "osloví dr sestřičku.

“Na pravém vaječníku máte cystu, ale o tom víte, že? ”táže se mě.

“Vím. Doktorka mi o ní řekla s tím, ze ji bude sledovat ” já na to.

“Hm”

A rejdí v tom místě pravého vaječníku dal. Já sleduji změť na obrazovce a vidím, že tam doktor něco měří.

“Leni!”zavolá do sousední ambulance. Přichází lékařka, dívá se na obrazovku a pokyvuje hlavou.

“Cysta? Ale ty myslíš, že možná…..jo, jo. Já pak přijdu.” A odchází.

Jsem zdravotní sestra. Začínám chápat a možná i maličko vidět co ukazuje sonda v mém těle.

Lékař začne sestře diktovat svůj nález. Mimo jiné slyším.... 

“Odebereme markery”

A na mě: “Tak odstraníme ten polyp a vezneme vám ještě i krev.”

Já: “Myslíte onko markry?”

In: “ Ano. Čím jste?”

Já: “ zdravotní sestra.”

On se pousměje, pohladí mě po ruce a řekne: “ Takže tomu rozumíte.”

Rozumím. 

No nic. Jdu na oddělení kde mi provedou plánovanou operaci, všechno proběhne bez problému s já týž den jdu domu.

Ve zprávě čtu - TU ovaria?

A teď přijde to proč  tento článek píši. Můj postoj k této informaci. Řekla jsem si totiž, že nebudu nic předpokládat, předjímat a sama sebe stresovat. Nemá to totiž smysl. 

A) co se má stát stane se. Můžu s nastalou situaci něco udělat? Nemůžu. Proto nemá smysl se stresovat

B) vůbec nic není jisté. Onkologické odběry ještě neměly výsledek. Takže - nemá smysl se stresovat 

C) i kdyby se diagnóza potvrdila, můžu ji nějak změnit? Nemůžu. Odmítám se předem stresovat.

Podezření na tumor vaječníku jsem řekla pouze manželovi a kamarádce. Jinak nikomu z rodiny. Nemínila jsem je vystavit stresu a strachu, když jsem vlastně ještě vůbec nic nevěděla jistě. 

Hlavně dcera byla podezřívavá :-) 

“Proč musíš ještě marodit, když po odstranění polypu můžeš normálně do práce?”ptala se mě.

Moje odpověď byla, že ta cysta, kterou tam opravdu mám, musí pryč. Tak jsem odpovídala i mamce, sestře….

Dalším tipem pro ty, kdo prochází podobnou situaci:

A) nevyhledávejte informace na internetu! Věřte  mi, že já to neudělala ani jednou. Proč se nechat stresovat laickými poplašnými zprávami? 

B) moje životní motto je: Tím, co nemůžu změnit se nebudu stresovat. 

Protože to nemá smysl! Pokud bych mohla cokoliv změnit, udělám pro to co budu moct. Ale jak můžu změnit jestli mám nebo nemám rakovinu? Nijak!

Až budu vědět, budu krok za  krokem dělat co bude třeba. Ale teď se tím nezabývám, nemyslím na to, manžela jsem ihned v začátku seznámila s mým postojem, takte žádné smutné pohledy nebo řeči. Jedeme v normálním životě!

Moje kamarádka Eva, staniční sestra gynekologie, mi zavolala dobrou zoravu - onko markery jsou negativní!

Jupí!

Každopádně vaječník musí ven. Preventivně…

Opět kolečko předoperačního vyšetření, datum operace a čekání na ni. Platí výše napsané - nestresovat se. Nemyslet negativně! Protože všechno bude v pořádku! 

Den operace. Dnes 2.12.2024. Ráno mi doktorka řekla, že raději odstraní oba vaječníky i vejcovody. Preventivně. No co, říkám si, však už je na nic nepotřebuji.

A tak jsem tady a čekám kdy mi Eva přijde říct:” Navleč si ty punčochy, jsi na řadě.”

Až se probudím, trochu oklepu z narkózy tak dopíšu zbytek 🙂

Jsem po operaci. Trochu mě bolí břicho. Ne uvnitř, ale rány na břiše, kterými se dovnitř dostal laparaskop. Jsem klidná, ospalá. Sestřička se diví, že nechci nic od bolesti. Ale mě to opravdu moc nebolí.

Vzdávám hold svým vaječníkům: Díky za dvě děti, která díky vám vám. Uvědomuji si jak důležitým orgánem v těle ženy jste. Od svých 12ti let jste každý měsíc daly najevo, že jsme spjati krví :-) Tak ahoj, holky, bylo mi s vámi fajn. 

Tolik k mé sentimentální chvilce. 

Ležím, čtu si a doufám, že mě zítra pustí. Večer jdu na wc, trochu se mi zamotala hlava. Asi jsem vstala moc brzy. To jsem celá já. Ale zvládla jsem to, vyčurala se a dolezla do lůžka. Přichází sestřička a zase mi chce dát analgetikum. Opět odmítám.

Spím dobře, jedno probuzení ve 3:21 a pak až v 6.00 kdy mě budí sestra na TK a TT. Vše OK. 

Sednu si, pomalu jdu na wc. Už je to úplně v pohodě a tak hupky dupky do sprchy. Je mi dobře, hlava se netočí, bolest snesitelná. Po vysprchování jsem jako nová. Přichází sestřička.

" Kdyby jste chtěla do sprchy, řeknu sanitářce ať jde s vámi." 

"Já už tam byla."

" Cože? Vy jste hrdinka," směje se sestra. 

Přichází vizita, lékařka a Eva. Na dotazy odpovídám - nebolí, netočí, v pořádku.

Eva se ptá: "Chceš jít domů?"

Bože, to je otázka. A tak jsem připravená, všechno sbalené a čekám na propouštěcí zprávu. Doma budu pokračovat v psaní.

Jsem doma.

Mimo odstranění vaječníků mi lékařka udělala kyretáž dělohy a poslala stěr na histologii. Takže opět čekám na histologii. Jsem v naprostém klidu, vůbec nepřipouštím nic jiného než, že bude všechno OK.

Po pár dnech vím, že je! 

Břicho se mi hojí a já můžu říct, že těchto pár týdnů mohlo být nejstresovějších v mém životě. Nebylo. Nedovolila jsem to. A tohle platí na jakoukoliv situaci v životě.

Protože KDYŽ NEMŮŽU VĚC, SITUACI ZMĚNIT, NEBUDU SE JÍ STRESOVAT.

A tohle je myšlenka tohoto velmi osobního příběhu. Amen.