Když sáhnu po knize od Jodi Picoult, většinou přesně vím, co dostanu. Silné téma, morální dilema, emoce, které člověka nutí přemýšlet ještě dlouho po dočtení. A právě proto jsem se na Pod jiným jménem těšila opravdu hodně. Možná až moc.
Pod jiným jménem rozhodně není špatná kniha. Jen je… jiná. A podle mě i slabší než autorčiny předchozí romány.
Jenže problém přišel hned na začátku. Kniha se rozjíždí strašně pomalu, těžkopádně. Dlouho jsem měla pocit, že se vlastně nic moc neděje a že se autorka až příliš snaží čtenáře přesvědčit o důležitosti tématu místo toho, aby ho nechala příběh prostě prožít.
A to je možná moje největší výtka.
Jodi Picoult umí psát knihy, které vás emocionálně semelou během pár kapitol. Tady jsem ale měla pocit, že mezi mnou a příběhem pořád něco stojí.
Na druhou stranu — jakmile se děj konečně rozjede, začne kniha fungovat mnohem lépe. Téma ženského hlasu, uznání a toho, kolik talentovaných žen v historii zmizelo ve stínu mužských jmen, je silné a pořád aktuální. A historická část má místy opravdu nádhernou atmosféru. Je vidět, kolik práce si autorka dala s rešeršemi.
Jenže i přes to všechno jsem se místy přistihla, že čtu spíš z povinnosti než z nadšení. Což je u Picoultové pro mě nezvyk. U jejích předchozích knih jsem měla problém je odložit. Tady jsem naopak několikrát odložila knihu sama od sebe… a nijak zvlášť mě netrápilo, že se k ní vrátím až druhý den.
Možná je problém i v tom, že kniha chce být zároveň historickým románem, feministickou výpovědí i poctou divadlu. A ne vždycky se jí daří držet všechny tyhle vrstvy pohromadě.
Přesto nelituji, že jsem ji četla. Má chytré myšlenky, zajímavé téma a několik opravdu silných momentů. Jen jsem od ní čekala víc. Od autorky, která mě už několikrát dokázala emocionálně rozebrat na součástky, působí Pod jiným jménem trochu unaveně. Jako kniha, která je obdivuhodná svým záměrem, ale ne úplně svou energií.
A možná právě proto ve mně po dočtení nezůstal ten typický „picoultovský“ pocit, kdy potřebujete ještě hodinu sedět a koukat do zdi.
Možná zní článek negativně, nemylte se, já knihu rozhodně doporučuji. Jen jsem měla větší očekávání.
Děkuji e- shopu Dobré knihy za zaslání recenzního výtisku.
HODNOCENÍ
ANOTACE
Mladá dramatička Melina Greenová právě napsala novou hru inspirovanou životem své alžbětinské předkyně Emilie Bassanové. Ale že by se dočkala jejího uvedení? To je v divadelním světě, kde ženy nemívají stejnou startovní čáru jako muži, nepravděpodobné. A tak se Melinina kamarádka rozhodne poslat hru na festival pod mužským pseudonymem. V roce 1581 je Emilia Bassanová chráněnkou anglických šlechticů. A ačkoli je velmi duchaplná a má vypravěčský talent, jako většina žen své doby nemá vlastní hlas. Když je donucena stát se milenkou vlivného lorda, Emilia díky němu poprvé vidí, co dokážou slova dramatiků. Rozhodne se tedy tajně dostat na jeviště svou hru – tím, že zaplatí herci jménem William Shakespeare, aby ji uvedl pod svým jménem. Autorka ve dvou prolínajících se časových rovinách – i s pomocí autentických historických pramenů – rozvíjí působivý příběh ambicí, odvahy a odhodlání, příběh dvou žen, které sice dělí staletí, ale spojuje je touha nedbat předsudků a moci svobodně tvořit.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Vaše komentáře mě vždy potěší. Hezký den.