KROKY ZDRAVOTNÍ SESTRY

 Povolání: zdravotní sestra

Když se řekne „zdravotní sestra“, lidi si většinou představí klidnou bytost v uniformě, která rozdává léky a úsměvy.

Já si představím… svoje nohy na konci směny.

Protože během jedné služby nachodím klidně 12 000 kroků.

A ne, fakt za to nedostanu diplom ani permanentku do fitka.

Ranní pohodička (trvá asi 3 minuty)

Přijdu do práce, převléknu se, vezmu si kávu.

To je takový ten moment, kdy si říkám: „Dneska to třeba bude klidný.“

Haha.

Nestihnu ani první lok a už jedu:

• zvonek
• léky
• zvonek
• „sestři, prosím vás“
• další zvonek
• příjem, propuštění
• vizita

A já běhám jak postava ze hry, kde někdo drží tlačítko sprintu pořád zmáčknutý.

Kardio, o které nikdo nestál

Moje denní trasa vypadá asi takhle:

• pokoj → sesterna
• sesterna → pokoj
• pokoj → sklad
• sklad → „ještě něco chybí“ → zpátky
• půlka chodby → „proč jsem sem šla?“ → otočka

A nejlepší je hledání lékaře.

„Je hned vedle.“

Jo. V paralelním vesmíru možná.

Zapomínání jako životní styl

Nejvíc kroků neudělám kvůli pacientům.

Ale kvůli tomu, že:

• si jdu pro něco, co nemám
• vrátím se, protože jsem zapomněla něco jiného
• a pak zjistím, že jsem vlastně zapomněla, proč jsem vůbec vyšla ze sesterny

Kdyby se kroky počítaly i za mentální chaos, mám maraton hotový už v deset dopoledne.

Fitness plán podle reality

Kdybych to dala na Instagram jako fitness plán, vypadalo by to skvěle:

• 12 000 kroků denně
• spalování kalorií
• dynamický životní styl

Realita:

• běhám, protože někdo zvoní
• běhám, protože něco chybí
• běhám, protože všechno hoří (obrazně… většinou)
• 
  

Konec směny: přežila jsem

Na konci směny si sednu.

A tím myslím opravdu sednu. Jakože poprvé za několik hodin.

Nohy: „Tohle už nikdy nedělej.“

Hlava: „Zítra jdeme znovu.“

Krokoměr by mi možná zatleskal, kdybych ho měla.

Ale místo toho mám jen pocit, že jsem právě dokončila něco mezi půlmaratonem a survival hrou.

A zítra?

Zítra si zase obuju tenisky… teda pracovní boty… a jdu znovu.

Dalších 12 000 kroků.

Bez cílové pásky.

Bez medaile.

Ale s jistotou, že nuda u toho fakt nehrozí.

Tento článek jsem napsala na výzvu Kluby blogerů na měsíc květen. Téma zní: KROKY nebo POVOLÁNÍ. Já je spojila v jedno, protože se to jednoduše nabízí :-)