Jsou knihy, které tě baví. A pak jsou knihy, které ti nedají spát. Náměsíčník spadá do té druhé kategorie.
Kepler to umí. Vtáhne tě do děje během pár stránek, rozbije ti jistoty a donutí tě pochybovat o všem, co víš o lidech i o sobě. Tentokrát jde o sérii brutálních vražd, které spojuje jediná děsivá věc – oběti byly zavražděny ve spánku. A někdo všechno natáčí.
Detektiv Joona Linna se znovu pouští do vyšetřování, které je stejně tak psychologické jako fyzicky mrazivé. Čím víc se dostává k pravdě, tím víc máš pocit, že sám blouzníš mezi snem a realitou. A přesně to Kepler umí dokonale – vytvořit svět, kde si nejsi jistý ničím.
Je to syrové, plné napětí a zároveň až bolestně detailní. Někdy jsem se musela na chvíli zastavit, protože ta brutalita není laciná – je promyšlená, má účel. Není tu krev pro efekt. Je tu hrůza, která leze pod kůži, protože víš, že by mohla být skutečná.
Lars Kepler (tedy autorská dvojice Alexandra a Alexander Ahndorilovi) znovu dokazuje, že skandinávský noir není jen o šedi a depresích – je o lidské temnotě, která se schovává za masku normálnosti. A v Náměsíčníkovi je ta maska tenká jako papír.
Nedaleko od místa činu spí na podlaze mladý muž s useknutou rukou, která mu slouží jako polštář. Mladík je okamžitě zatčen a převezen do vazby. Jedná se o sotva sedmnáctiletého syna slavného spisovatele. Záhy se ukáže, že trpí vzácným druhem náměsíčnosti. Mladík může být pachatelem, anebo také svědkem celého masakru, ovšem nic si nepamatuje.
Joona Linna, který se případu ujme, požádá svého starého přítele Erika Mariu Barka, aby pomocí hypnózy zjistil, co se v karavanu stalo.





Žádné komentáře:
Okomentovat
Vaše komentáře mě vždy potěší. Hezký den.