Dcery okupace od Shelly Sanders je román, který staví vedle sebe dvě časové roviny – válečné Lotyšsko a Ameriku sedmdesátých let – a ukazuje, jak hluboko dokáže historie zasáhnout další generace. Ne mluvením, ale tichem. Ne smrtí, ale tajemstvím.
Lotyšsko 1940: přežít znamená zmizet
Píše se rok 1940. Miriam Talanová právě porodila druhé dítě, když do Rigy vtrhnou Sověti. Jako židovská rodina se Talanovi během krátké doby ocitnou v absolutním bezpráví – přijdou o majetek, bezpečí i budoucnost. A než se stihnou nadechnout, moc přebírají nacisté. Pro Židy to znamená jediné: konec iluzí.
Miriam stojí před rozhodnutím, které by neměl řešit žádný rodič. Aby zachránila své děti, svěří je do péče křesťanské hospodyně, která je ukryje a zatají jejich původ. Cena za jejich přežití je vysoká – ztráta identity, rozdělení rodiny a trauma, které se nedá vzít zpátky.
Tahle část knihy je syrová, ale ne samoúčelně krutá. Sandersová tu velmi citlivě zachycuje mateřský strach, pocit bezmoci a realitu okupace, kde správné rozhodnutí neexistuje – jen o něco méně strašné možnosti.
Chicago 1975: když minulost odmítá mlčet
Druhá linie příběhu sleduje čtyřiadvacetiletou Sarah Byrneovou, která se vyrovnává s náhlou smrtí své matky Ilany. Na pohřbu se objeví babička Miriam – žena, která o sobě téměř nemluví, ale nese v sobě příběh, jenž začne pomalu prosakovat na povrch.
Sarah cítí, že něco nesedí. Rodinná historie má trhliny, otázky zůstávají bez odpovědí a vztah s babičkou je chladný a vzdálený. Teprve ve chvíli, kdy Miriam leží v nemocnici a v horečkách blouzní, padne zásadní prosba: najít syna, kterého Miriam kdysi zanechala v Lotyšsku.
A tady se kniha láme. Z intimního rodinného dramatu se stává pátrání po pravdě, která nemusí být vítaná – a může mít následky, jež už nepůjde vzít zpět.
Nejsilnější stránkou Dcer okupace je téma děděného traumatu. Nejen toho, co se stalo, ale hlavně toho, o čem se nemluvilo. Mlčení v rodině, potlačená minulost a snaha „jít dál“ bez ohlédnutí – to všechno si nese další generace, aniž by tušila proč.
Sandersová ukazuje, že:
-
válka nekončí jednou generací,
-
tajemství mají vlastní váhu,
-
a přežití samo o sobě neznamená uzdravení.
Zároveň ale kniha není jen temná. Je i o odolnosti žen, o mateřské síle a o tom, že láska se někdy projevuje rozhodnutími, která bolí celý život.
Psaní je čtivé, emotivní. Přechody mezi časovými rovinami fungují přirozeně a postupné odhalování rodinné historie drží napětí až do konce.
Pro koho jsou Dcery okupace
Dcery okupace jsou silným, citlivým románem o tom, co všechno může stát jedno rozhodnutí – a jak dlouho jeho důsledky přetrvávají. Je to kniha o ztrátě, paměti a odvaze čelit pravdě, i když může bolet víc než nevědomost.
A přesně proto funguje.
Vždycky můžeme doufat v zázrak, jen na něj nemůžeme spoléhat
Emocemi nabitý román o obětech a nezdolnosti, inspirovaný skutečnými událostmi z Lotyšska 20. století
Lotyšsko, 1940. Právě když Miriam Talanová porodí své druhé dítě, vtrhnou do Pobaltí Sověti a obsadí Rigu, Miriamin domov. Jako židovská rodina čelí Talanovi obrovskému bezpráví. Nejdříve je o vše připraví Sověti a záhy se moci ujímají nacisté. Miriam se bojí o svého novorozeného syna a malou dceru Ilanu, a proto požádá svou věrnou křesťanskou hospodyni, aby je ukryla a tajila jejich židovské kořeny, dokud zvěrstva neskončí.
Chicago, 1975. Čtyřiadvacetiletá Sarah Byrneová truchlí nad předčasnou náhlou smrtí své matky Ilany. Pohřbu se účastní i babička Miriam, která bezděčně otevře dveře šokujícím rodinným tajemstvím. Sarah se však marně snaží s babičkou navázat bližší vztah a dozvědět se o rodinné historii víc. Teprve když Miriam leží v nemocnici a blouzní v horečkách, poprosí Sarah, aby našla jejího syna, kterého kdysi zanechala v Lotyšsku. Sarah se vydá na cestu a zahájí pátrání. Jenže čím blíž je k pravdě, tím víc si uvědomuje, že její snažení může mít katastrofální následky.
Dcery okupace jsou velkolepým příběhem o přetrvávající devastaci způsobené válkou a o tom, že vedle traumat se v rodině dědí i neskonalá síla jim společně čelit.






Tak to by mne bavilo, tahle stará tajemství v rodinách, prolínající do nové generace, to mám ráda. Píšu si na seznam! Máme v městě úplně novou knihovnu, přemístěnou ze starých prostor, tak se znovu zapíšu.
OdpovědětVymazat