SIOBHAN CURHAMOVÁ: VYPRAVĚČKA Z OSVĚTIMI

 Po delší době jsem sáhla po knize o holocastu. Vždycky to bývá čtení srdcervoucí. Příběhy o silných lidech, osobnostech, kteří přežili díky vůli a neztrácení naděje.

Tento je stejný a přece jiný.

Etty žije svůj vysněný život v Paříži. Je autorkou knih, které milují především ženy. Je známá a svět ji leží u nohou....Jenže se píše rok 1940. Etty je židovka a najednou je všechno jinak.

Nesmí psát.

Do života ji vstoupí velmi moudrý člověk, který ji učí vidět ve všem nadějí. I ve zlu, v nespravedlnosti....ve všem má vidět něco dobrého.

Ale jde to v takové době?

Přežívá jak se dá. Pak přijde rok 1942 a ona je odvlečena do koncentračního tábora.

Tady je všechno neskutečně strašné. Beznadějné, smrt je na každém kroku. Jak je možné vidět něco dobrého v místě, kde dobro neexistuje?

Ale Etty se rozhodla nevzdat. Začíná vyprávět příběhy svým spoluvězenkyním. Příběhy, ve kterých sami figurují, a kde vyhrává dobro.

Začne jim dodávat naději, odvahu snít a nevzdávat se.

Tam kde nemáš vůbec nic a nejsi nikým, jim dá sny a myšlenky, které jim nikdo nemůže vzít.

Při čtení jsem si říkala: 

"Kéž by tam opravdu někdo takový byl. Někdo kdo dokázal v lidech zažehnout naději, kdo svým vyprávěním dal na chviličku zapomenout na hrůzy kolem."

Byl to tak silný příběh plný všeho strašného co knihy o holocastu nabízí. 

Ale zároveň to byla  kniha krásná, plná moudrosti a laskavosti. 

Příběh je smyšlený, ale je inspirovaný reálnými postavami a příběhy.

Děkuji za knihu nakladatelství GRADA.

HODNOCENÍ

ANOTACE

Spisovatelka Etty Weilová musela opustit byt s výhledem na Seinu, kde tvořila své romány, a projít temnými branami Osvětimi. Tváří v tvář otřesné realitě se ale nevzdala, odmítla ztratit víru ve fantazii a svým vyprávěním se pokusila uniknout do hezčího světa. Její příběhy dodávaly vnitřní sílu a naději nejen jí, ale i ostatním ženám. Jenže v táboře čekala smrt na každém kroku, a tak se v Etty zrodilo pevné odhodlání – přežít a jednou o tom všem napsat. Aby vrátila život lidem, které milovala. Člověk totiž doopravdy zemře teprve tehdy, když se na něj zapomene.