Dcery okupace od Shelly Sanders je román, který staví vedle sebe dvě časové roviny – válečné Lotyšsko a Ameriku sedmdesátých let – a ukazuje, jak hluboko dokáže historie zasáhnout další generace. Ne mluvením, ale tichem. Ne smrtí, ale tajemstvím.
Lotyšsko 1940: přežít znamená zmizet
Píše se rok 1940. Miriam Talanová právě porodila druhé dítě, když do Rigy vtrhnou Sověti. Jako židovská rodina se Talanovi během krátké doby ocitnou v absolutním bezpráví – přijdou o majetek, bezpečí i budoucnost. A než se stihnou nadechnout, moc přebírají nacisté. Pro Židy to znamená jediné: konec iluzí.
Miriam stojí před rozhodnutím, které by neměl řešit žádný rodič. Aby zachránila své děti, svěří je do péče křesťanské hospodyně, která je ukryje a zatají jejich původ. Cena za jejich přežití je vysoká – ztráta identity, rozdělení rodiny a trauma, které se nedá vzít zpátky.
Tahle část knihy je syrová, ale ne samoúčelně krutá. Sandersová tu velmi citlivě zachycuje mateřský strach, pocit bezmoci a realitu okupace, kde správné rozhodnutí neexistuje – jen o něco méně strašné možnosti.
Chicago 1975: když minulost odmítá mlčet
Druhá linie příběhu sleduje čtyřiadvacetiletou Sarah Byrneovou, která se vyrovnává s náhlou smrtí své matky Ilany. Na pohřbu se objeví babička Miriam – žena, která o sobě téměř nemluví, ale nese v sobě příběh, jenž začne pomalu prosakovat na povrch.
Sarah cítí, že něco nesedí. Rodinná historie má trhliny, otázky zůstávají bez odpovědí a vztah s babičkou je chladný a vzdálený. Teprve ve chvíli, kdy Miriam leží v nemocnici a v horečkách blouzní, padne zásadní prosba: najít syna, kterého Miriam kdysi zanechala v Lotyšsku.
A tady se kniha láme. Z intimního rodinného dramatu se stává pátrání po pravdě, která nemusí být vítaná – a může mít následky, jež už nepůjde vzít zpět.
Nejsilnější stránkou Dcer okupace je téma děděného traumatu. Nejen toho, co se stalo, ale hlavně toho, o čem se nemluvilo. Mlčení v rodině, potlačená minulost a snaha „jít dál“ bez ohlédnutí – to všechno si nese další generace, aniž by tušila proč.
Sandersová ukazuje, že:
-
válka nekončí jednou generací,
-
tajemství mají vlastní váhu,
-
a přežití samo o sobě neznamená uzdravení.
Zároveň ale kniha není jen temná. Je i o odolnosti žen, o mateřské síle a o tom, že láska se někdy projevuje rozhodnutími, která bolí celý život.
Psaní je čtivé, emotivní. Přechody mezi časovými rovinami fungují přirozeně a postupné odhalování rodinné historie drží napětí až do konce.
Pro koho jsou Dcery okupace
Dcery okupace jsou silným, citlivým románem o tom, co všechno může stát jedno rozhodnutí – a jak dlouho jeho důsledky přetrvávají. Je to kniha o ztrátě, paměti a odvaze čelit pravdě, i když může bolet víc než nevědomost.
A přesně proto funguje.
Vždycky můžeme doufat v zázrak, jen na něj nemůžeme spoléhat
Emocemi nabitý román o obětech a nezdolnosti, inspirovaný skutečnými událostmi z Lotyšska 20. století
Lotyšsko, 1940. Právě když Miriam Talanová porodí své druhé dítě, vtrhnou do Pobaltí Sověti a obsadí Rigu, Miriamin domov. Jako židovská rodina čelí Talanovi obrovskému bezpráví. Nejdříve je o vše připraví Sověti a záhy se moci ujímají nacisté. Miriam se bojí o svého novorozeného syna a malou dceru Ilanu, a proto požádá svou věrnou křesťanskou hospodyni, aby je ukryla a tajila jejich židovské kořeny, dokud zvěrstva neskončí.
Chicago, 1975. Čtyřiadvacetiletá Sarah Byrneová truchlí nad předčasnou náhlou smrtí své matky Ilany. Pohřbu se účastní i babička Miriam, která bezděčně otevře dveře šokujícím rodinným tajemstvím. Sarah se však marně snaží s babičkou navázat bližší vztah a dozvědět se o rodinné historii víc. Teprve když Miriam leží v nemocnici a blouzní v horečkách, poprosí Sarah, aby našla jejího syna, kterého kdysi zanechala v Lotyšsku. Sarah se vydá na cestu a zahájí pátrání. Jenže čím blíž je k pravdě, tím víc si uvědomuje, že její snažení může mít katastrofální následky.
Dcery okupace jsou velkolepým příběhem o přetrvávající devastaci způsobené válkou a o tom, že vedle traumat se v rodině dědí i neskonalá síla jim společně čelit.






Tak to by mne bavilo, tahle stará tajemství v rodinách, prolínající do nové generace, to mám ráda. Píšu si na seznam! Máme v městě úplně novou knihovnu, přemístěnou ze starých prostor, tak se znovu zapíšu.
OdpovědětVymazatByl to krásný, smutný příběh. Obě časové roviny se skvěle doplňovaly.
VymazatI když už jsem si říkala, že další válečné příběhy číst nechci, tohle vypadá opravdu zajímavě. Příběhy, které se dotýkají více generací, mám moc ráda. Děkuju za tip.
OdpovědětVymazatRozhodně ji doporučuji.
Vymazat